|
Stammel se jmenoval vlastně Augustin Zenkner a pocházel z Královky, ze staré sklářské rodiny, narodil se roku 1825. Pytlačit začal Stammel prý už v mládí. Lidé ho ale měli velmi rádi - byl dobrosrdečný, laskavý a mimoto spolehlivý: za pět zlatek kdykoli opatřil srnce. Stammel tak zásoboval všechny svatební hostiny v Jizerských horách. Clam-Gallas, majitel revírů v Jizerských horách, nabídl Stammelovi místo hajného, podle osvědčené praktiky o kozlu, nejlepším zahradníkovi. Stammel prý laskavou nabídku odmítl, z Moravy si přivezl ženu, koupil před rokem 1860 dům v Hejnicích a začal hospodařit. Ale také pytlačit. Lov se změnil ve vášeň a Stammelovi nebylo pomoci. V té době se hodně mluvilo o Americe a mnoho lidí z Jizerských hor se tam také stěhovalo. Stammelovi ji vychvalovali jako zem zaslíbenou pro lovce a ráj divokých zvířat, kde nejsou hajní a kde jizerskohorský pytlák bude moci střílet, jak se mu zachce. Stammel se rozhodl, koupil lístky na loď a sezval kamarády k poslednímu rozloučení. Ještě jednou, naposledy, se vydal do hor, aby ulovil jelena a vystrojil z něj pro přátele hostinu. Bylo úterý 6. října 1863. Celé hory přešel a jen pár kilometrů od své rodné Královky, nad údolím Černé Nisy, střelil svého posledního jelena. Nedaleko byli toho dne na číhané dva lesníci: Antonín Mieth a adjunkt Neuwinger z Nové louky. Náhle slyšeli blízko výstřel a hned za ním tiše běželi. Na svahu Nisy viděli pytláka skloněného nad jelenem. Nestačili zavolat, ani se připravit k výstřelu, pytlák se náhle prudce vztyčil, popadl rozkládací dvouhlavňovku a bleskurychle vystřelil. Adjunkt uskočil za strom, ale starší a pomalejší Mieth vykřikl a zhroutil se. Pak vystřelil Neuwinger. Rána padla, ozvěna se rozehřměla lesem a muž zmizel, jako by se do země propadl. Adjunkt se o něj ani nestaral, přiklekl k lesnímu, který krvácel a z ošklivé rány na pravém stehně.
Teprve pozítří, 8. října, se po horách roznesla zpráva, že se Stammel nevrátil ze svého posledního lovu, a lidé se jej vypravili hledat. Našli jej slabou čtvrthodinku od místa přestřelky. Ležel v hustém lese tak, jak jej často vídali chodit na lov. Na obličeji měl přilepený žíněný plnovous. Tvář měla neobvykle vážný, ale nikoli bolestný výraz. A nejpodivnější věc - hlava zemřelého spočívala na podušce zeleného, čerstvě natrhaného mechu. Z liberecké márnice byl Stammel převezen domů do Hejnic a tam za ohromující účasti pohřben na dnes již zrušeném hřbitově u kostela. Zdrcené Anne Zenknerové nezbývalo než se i s dětmi odstěhovat do Ameriky. Adjunkt Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby v lesích nedošel úhony, lesník Mieth se po dlouhé době uzdravil a jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přesto se pomníčku říká Stammelova smrt, i když ve skutečnosti pytlák zemřel asi kilometr odtud. Těžko říci, kde leží místo jeho smrti, nikdo jej neoznačil.
(Citace z knihy M. Nevrlého: Kniha o Jizerských horách) |
|
